Přišel 17. březen, den „D“ , na který jsme celou zimu těšili, jelikož jsme se s kolegou rozhodli zahájit letošní sezónu rybářskou  výpravou do severní Itálie. Po bezproblémové cestě jsme dorazili na místo, kde jsme měli převzít povolenky. A protože  jsme měli ještě 3 hodiny času, rozhodli jsme se projet horká místa, která jsme měli vytipovaná z Googlu. Chtěli jsme zkusit hlavní tok nebo ramena řeky Po, ale po příjezdu k řece nám bylo jasné, že budeme muset zvolit nouzovou variantu.Voda byla 6 metrů nadstav, hnědá jak bahno a valily se jí celé stromy. Vydali jsme se tedy na poslední místo na našem seznamu, kanál nedaleko hlavního toku. Jenže i tam bylo vše jinak, než jsme plánovali. Bivak vedle bivaku, auto vedle auta. Až později jsme zjistili, že byl den předtím státní svátek a řada italských kaprařů si vzala dovolenou na prodloužený víkend. Z šoku nás naštěstí vytrhl zvonící telefon a slova, že máme vyřízené papíry. Vyzvedli jsme tedy povolenky, krátce poklábosili a vyrazili vstříc nekonečnému bludišti polí, kanálů, zákazů vjezdu, privátních zón a v hlavě nám do toho zněla slova majitele cestovky, „že kapři ještě moc nejdou“.

  Po hodině cestování jsme měli konečně vybraný flek přímo mezi dvěma kanály a po další několikahodinové komplikaci v podobě zapadlého auta jsme měli konečně vybaleno a nahozeno. Celí zničení jsme masivně zakrmili a zalezli do bivaku s očekáváním, kdy uslyšíme hrčící brzdu. V noci ani následují den se k našim nástrahám žádný kapr nedostavil, jen dva ušmudlaní cejni a tak jsme začali pomaličku nervóznět. Večer už jsme si pohrávali s myšlenkou, že opět změníme místo, pokud zítra nic nepřijde. Ale na druhou stranu jsme viděli, jak se nám tenčí zásoby koulí a bylo nám líto opustit rozkrmený flek. Přece jen patnáct kilo boilie a dalších 10 kg pelet a kukuřice není málo.

  Druhý den ráno se vše rozhodlo. Místo hlásiče mě budí hlaholení italštiny a bouchající dveře od aut. Při pohledu na druhý břeh obležený rybáři s plavačkovými pruty nám došlo, že je na světě další problém. Závodníci nám rozkrmili celý protější břeh a tak jsme se shodli na tom, že pro tohle jsme nejeli 900 km. Naházeli jsme narychlo věci do auta a opět začali od nuly. Za další tři hodiny jsme byli na novém místě. Nikde ani noha, absolutní klid. Víry ve vodě od ryb, které jsme plašili průjezdem kolem kanálu, v nás probouzely novou naději na úlovek. Bylo nám jasné, že teď hrajeme o všechno. Zabivakovali jsme, zakrmili flek na maximum, nechali si jen pár kilo koulí a kukuřice a doufali v úspěch.

  V podvečer nás navštívil a trošku uklidnil italský kolega, kterému jsme nejspíše zabrali místo. S rozpaženýma rukama nám odpovídal na otázky Amuro? Si. Karp? Si. Takže jsme usínali s trochu lepším pocitem. A bylo proč.  V noci mě probudil řev příposlechu. Po několikaminutovém boji byl venku první kapřík 78 cm a 8 kg, který neodolal kouli na panáčka s popupkou. Následující den jako by se po rybách slehla zem. Až s večerem přišel kolegovi další kapřík 74 cm a na svoji délku měl úctyhodných 9,5 kg. V noci pak následovali další dva kapři 78 a 82 cm. V následujících dvou dnech jsme ještě zdolali dalších 10 kaprů, z nich největší měřil 87 cm a vážil 14,5kg. Náš vysněný kapr přes metr bohužel nepřišel, ale o to větší máme motivaci na další výpravy. Po 5 náročných dnech v nádherné italské přírodě a 13 zdolaných kaprech 70+, kteří zabrali v drtivé většině v noci, jsme zabalili věci s pocitem uspokojení a konstatování, že jsme letošní sezónu nemohli začít lépe. Vyrážíme na cestu domů.

 Tato výprava nám byla velkým ponaučením a zanechala v nás plno dojmů. I přes veškeré nepřízně osudu v sobě máme hřejivý pocit z toho, že jsme si vyšlapali vlastní cestičku do italských revírů a doufáme, že je v brzké době opět navštívíme.  Závěrem bych chtěl poděkovat cestovní kanceláři Fishing Holiday za super přístup a jejich pomoc v krizové situaci i přes to, že jsme na výpravu jeli na vlastní pěst. V neposlední řadě také Jardovi Kučerovi a všem ostatním, kteří nám před odjezdem poskytli užitečné rady a informace.

 Petrův zdar!